Filip Jícha

PRESS: Jedny z posledních zápasů za reprezentaci? Může to tak být, říká Jícha
2. 11. 2016

PRESS: Jedny z posledních zápasů za reprezentaci? Může to tak být, říká Jícha

Po roce se vrátil na soupisku národního týmu, zase bude bojovat za Česko. Házenkářské eso Filip Jícha je ovšem ve zvláštní fázi kariéry. Dál jej trápí koleno na odrazové noze, vrchol dvouletých zdravotních potíží. Přesto říká: „Vevnitř se usmívám. A jsem rád, že můžu být s nároďákem.“

Oči mu hrály radostí, dlouze vyprávěl, usmíval se – klasický Filip Jícha. Jenže na levém koleně nejlepšího házenkáře české historie zároveň zářil bílý obvaz. Národní tým má zpět kapitána, nikoli však ve stoprocentním stavu.

„Dal jsem trenérům slib, že budu pokračovat, pokud budu zdravý. Ale bylo mi jasné, že při současném vývoji věci bych se takto nevrátil nikdy,“ říká upřímně 34letý Jícha.

Vše začalo v době, kdy mu v Kielu ležela u nohou bundesliga a dvakrát vyhrál Ligu mistrů, jenže jeho tělo po obří zátěži vypovídalo službu. Dva roky už trvají Jíchovy trable. Devastaci své tělesné schránky zbrzdil až loni přestupem do Barcelony, i tak má za sebou operace.

Teď je znovu tam, kde mu vždy bylo házenkářsky tak dobře: v reprezentaci. Kdo ví, na jak dlouho.

I proto jste přijel, že?
Jsem rád, že tady můžu být. Je možné, že tohle dvojutkání bude jedno z mých posledních. Rozhodně jsem si nechtěl nechat ujít dvojzápas, kdy končíme doma v Plzni. Tedy tam, kde jsem se házenou naučil.


Věříte ještě v lepší zítřky?
Koleno na vaší levé, odrazové noze je stále neposlušné?
Všichni věříme, lékaři v Barceloně i tady, že by se mohlo zlepšit. Ale loni v prosinci mi odstranili vnější meniskus a od té doby je nateklé neustále. Už i v Barceloně jsem vzal roli toho, co chodí jen do obrany. Je třeba si zcela upřímně říct, že na dynamické skákaní na nejvyšší úrovni to není. Každých 14 dní se něco vytáhne a něco napustí; tak, aby koleno bylo připraveno na zátěž. Což není úplně legrace, ale nestěžuju si. Říkám to v míru.

Možná se koleno adaptuje a přestane otékat. Teď ale nejsem skeptický, spíš upřímný. Nechtěl jsem otálet a dál čekat. Loni bych s kolenem ve stejném stavu na nároďák nepřijel, protože bych věřil, že se zlepší. Teď jsem tady. A je mi fajn.

Trvalo vám vnitřní mír najít?
Samozřejmě to trvá. Člověk věří: když jsem se rozhodl odejít z bundesligy, byl to první velký krok. Řekl jsem si, že musím něco udělat, jinak přijde zkáza. Bohužel se to nezastavilo úplně v nejlepším momentu, pořád to jelo dál. Ve Španělsku jsem pod drobnohledem všech doktorů – i z fotbalu, na koleno se mi pravidelně dívají. Je jasné, že je třeba ubrat námahu. A to dělám.

Baví vás nový styl házené?
Mě obrana bavila vždycky, ale tím, jak jsem byl vytížený v útoku, jsem se musel víc soustředit na něj; teď to mám naopak. Výsledky hovoří pro nás. Když hrajete Ligu mistrů a vidíte, že dokážete přiložit ruku k dílu... Pak jsem natěšený, mám v sobě dětskou radost. Rozhodně nemám špatné sny z toho, že nejsem konkurenceschopný vůči našim spojkám. Když je vidím, myslím, že bych nebyl nikdy: jsou to gazely a skáčou tak, jak jsem já možná nikdy neskákal.

Barcelona vás hodně podržela.
Cítím obrovskou podporu od vedení – i proto se snažím a věnuju spoustu času rehabilitaci, posílení nohy. Vždycky může být hůř, proto si poslední roky kariéry užívám. Jsem rozhodně vyrovnanější než před rokem. Takhle to celé zní jako vážné téma, ale vevnitř se usmívám. Nemám v sobě, že bych chtěl někomu něco dokazovat. Mně je takhle hezky. I kvůli tomu, že můžu být s nároďákem. Nevím, jestli to není jedno z mých posledních soustředění.

Trenéři už řekli, že vás čeká hlavně obrana. A možná i jiné role.
Na pivotu jsem hrál na tréninku, a dokonce jsem dal i nějakou branku, takže jsem stáhnul souboj, který mám s Messim – kdo dá víc gólů za sezonu. Zatím vede asi o 35 tref. (usmívá se) Jsem připravený nastoupit. V první řadě chci sám sobě slíbit, že to klukům nezkazím.

Vážně?
Tenhle tým vždy zdobila houževnatost, čemuž se chci vyrovnat. Když bude třeba, nechám si rozbít hubu. To jsem dělal i dřív, ale s větší automatičností, protože jsem věděl, že jsem natolik silný, že můžu něco vytvořit. Teď to hlavně nechci kazit.


I házenkářsky? Třeba národní ligy se přece nedají srovnat.
Mimochodem, myslíte si, že bychom tu spolu vůbec seděli, pokud byste z Německa neodešel?
Určitě ne. Když jsme teď hráli v Lize mistrů proti Kielu, tak jsme si pak na hotelu sedli s trenérem (Alfredem Gislasonem), dali jsme si víno a povídali si. Říkal jsem mu, že kdybych zůstal v Kielu, už bych neodehrál ani minutu. Je úžasné, že mi má životní cesta nachystala možnost nakouknout do takového velkoklubu, jako je Barcelona.

Pro mě je neuvěřitelně cenné sbírat zkušenosti, názory a úhly pohledu na to, jak se hraje házená na nejvyšší úrovni ve španělském pojetí; od německého je hodně odlišné. Nevím, jestli budu v budoucnu trenérem, zůstanu u házené nebo si třeba otevřu kavárnu v Praze, ale rozhodně je tohle pro můj osobnostní rozvoj hrozně plodné období.

Už přemýšlíte, co bude dál?
Mám smlouvu do roku 2019, pak je naplánovaný konec. Nikdy neříkej nikdy, ale já to tak cítím. Stojí hodně úsilí a bolesti vyrovnat se mladým, hladovým, větším, silnějším... V kariéře jsem si plnil to, o čem bych na začátku ani nesnil. A potom? To je samozřejmě otevřené, ale chceme se vrátit do Prahy a začít po čtrnácti letech v zahraničí hezký normální rodinný život. Jestli se tak ovšem i stane, to nevím.

ZDROJ www.idnes.cz